Rachel, co v práci sedí vedle mě, mi jedno náhodné úterý u oběda jen tak řekla, kolik bere. Měly jsme stejnou pozici. Stejný tým. Nastoupily jsme ve stejné pondělí – pamatuju si to, protože jsme byly ve stejné skupině na onboardingu a sblížilo nás to, jak jsme byly obě nervózní. Brala o čtyřicet tisíc víc než já. O čtyřicet. Jen jsem tam tak seděla s vidličkou v ruce, neschopná pohybu, zatímco ona dál mluvila o svém víkendu nebo o čem. Můj mozek se zasekl na matematice. Čtyřicet tisíc krát tři roky je sto dvacet tisíc, které jsem v podstatě vyhodila z okna, protože jsem ve správnou chvíli neotevřela pusu. Recruiter se mě zeptal: „Nějaké postřehy ke kompenzaci?“ a moje odpověď byla: „Ne, vypadá to dobře.“ Tři slova, to bylo všechno, celá moje „vyjednávání“, lol. Rachel dostala tu samou otázku od toho samého recruitera a prostě řekla číslo.
Táta mě učil být vděčný. O nic si neříkej, nebuď ten otravný typ. Svého tátu miluju. Tahle lekce mě ale stála tak auto a půl, možná dvě auta, záleží na tom, v čem jezdíte. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že říct si o víc je chamtivost, bez ohledu na to, kolik vláken na Redditu jsem přečetla o tom, že je to normální.
U druhé práce jsem to zkusila a bylo to upřímně trapné, až se stydím, když to píšu. Dostala jsem nabídku po telefonu, zavolala jsem ten samý den odpoledne zpátky a řekla: „Doufala jsem v trochu víc.“ Žádné číslo. Nic konkrétního. V podstatě jen takové „pocity“. Recruiterka řekla: „Dobře, podívám se na to.“ Vrátila se a přidala patnáct set dolarů ke stotisícovému základu. Patnáct set, lol. Moje kamarádka Sarah pracuje v recruitmentu v jedné velké tech firmě, a když jsem jí tenhle příběh vyprávěla u kafe, doslova se mi vysmála. Řekla, že když kandidát udělá to „doufal jsem v trochu víc“, aniž by řekl konkrétní částku, recruiter prostě vybere to nejmenší možné zvýšení, které toho člověka donutí přestat mluvit. Prý to ze své strany stolu viděla už asi padesátkrát. Mít žádné číslo je prý ve skutečnosti horší než mít špatné číslo, protože špatné číslo dává recruiterovi aspoň něco, od čeho se může odpíchnout, proti čemu může tlačit a potkat se uprostřed. Bez ničeho dostanete patnáct set babek a lekci do života.
Vzala jsem Sarah do té samé kavárny předtím, než mi přišla třetí nabídka. Potřebovala jsem skutečnou pomoc a už mě nebavilo předstírat, že vím, co dělám. Zeptala jsem se jí narovinu, co se děje v zákulisí – jakože když se někdo ohradí proti nabídce, co s tím vlastně dělají. Řekla mi věc, která úplně změnila můj pohled na věc. Pořád si přesně pamatuju, u kterého stolu jsme seděly. „Dělám to osm let a nikdy, ani jednou, jsem nezažila, že by firma stáhla nabídku, protože si kandidát řekl o lepší peníze. Nikdy se to nestalo. Co ale vidím každý týden, jsou lidi, co vezmou první číslo, protože se bojí otevřít pusu.“ Vysvětlila mi, že číslo v jakékoli nabídce je vždycky nižší, než co ve skutečnosti schválila výběrová komise. Tu rezervu tam nechávají schválně, cíleně. Firma strávila týdny vašimi pohovory, koordinovala kalendáře šesti lidí, jejich hiring manager už je unavený z toho, že je to místo pořád neobsazené. Nikdo to všechno nezahodí jen proto, že jste chtěli přidat.
Třetí nabídka přistála. Sto osmnáct tisíc. Poděkovala jsem, řekla jim, že se upřímně těším, a zeptala se, jestli si můžu vzít pár dní na prostudování všeho. Položila jsem to a hned volala Sarah. Řekla: „Dobře, teď dva dny nezvedej telefon. A až jim konečně zavoláš zpátky, měj připravenou konkrétní částku.“ Tak jsem čekala. Úterý a středa, jen jsem tam tak seděla. Ve čtvrtek ráno jsem zavolala a řekla, že jsem si to všechno prošla, že se na nástup moc těším, a že vzhledem k mým zkušenostem s distribuovanými systémy a tomu, co se za tuhle pozici teď na trhu platí, jsem doufala, že se dostaneme někam ke sto čtyřiceti pěti tisícům. „Je tam nějaký prostor?“ Recruiterka řekla, že si promluví s hiring managerem. Zavolala mi v pátek. Sto čtyřicet dva tisíc. Dvacet čtyři tisíc dolarů ročně za jeden telefonát a dva dny nedělání absolutně ničeho. Ruce se mi doslova třásly, když jsem řekla ano.
Sarah mi později řekla, proč je to čekání v podstatě celý ten trik. Řeknete, že potřebujete pár dní, že jo. Recruiter to předá hiring managerovi. A v mozku toho managera okamžitě naskočí nejhorší scénář, že do toho nejdete. Všechny ty pohovory, co absolvovali, ten cirkus s plánováním, neobsazené místo, které tam hnije, zatímco týmu chybí člověk. Vrátit se na úplný začátek hledání je stojí mnohem víc než dvacet tisíc. Ani nepotřebujete mít v kapse konkurenční nabídku. Oni jen musí žít s možností, že byste to mohli položit, a najednou se kouzelně objeví budget, který tam před deseti minutami nebyl.
Job čtyři mě naučil něco jiného. Recruiterka mi řekla, že základní plat je fixní, firemní politika, má svázané ruce. Vzpomněla jsem si na to, co říkala Sarah – když vám dají tuhle hlášku o fixním základu, přepněte na vyjednávání o všem ostatním. Tak jsem se zeptala na náborový bonus. Zničeho nic se objevilo patnáct tisíc dolarů, v původní nabídce o nich nebyla ani zmínka. Můj kamarád Marcus zkusil to samé u sebe a řekl si o týden dovolené navíc, když mu stopli základ. Dostal ho bez jediného odporujícího e-mailu. Další kamarádka Priya chtěla dva týdny navíc před dnem nástupu, aby mohla dokončit věci pro své klienty na volné noze, a řekli, že jasně, žádný problém. Vždycky se najde něco, co se dá ohnout, i když přísahají, že s ničím nejde hnout.
Jen tak mimochodem, při pohovorech na tyhle pozdější práce jsem používala InterviewMan. Stojí to dvanáct babek měsíčně, jen mi to sedí na obrazovce během hovorů a brání mi to v panice, když přijde těžká technická otázka a já mám úplné okno. Ironií je, že jsem vložila všechnu tuhle energii do toho, abych přežila pohovory, a pak jsem málem zpackala ten jeden rozhovor, který mi reálně sype peníze na účet. Ten telefonát o penězích je úplně stejně důležitý jako všechna kola před ním, od behaviorálních otázek až po system design, a já jsem s ním roky zacházela jako s formalitou, což je, teď když to píšu, upřímně trapné.
Čtyřicet táců, člověče. Seděly jsme ve stejné řadě v kanclu, na stejném patře, nastoupily jsme ve stejné pondělí ráno. Ona se zeptala a já ne. Pořád na tu vidličku na talíři upřímně myslím.
Ready to Ace Your Next Interview?
Join 57,000+ professionals using InterviewMan to get real-time AI assistance during their interviews.
